VLCI.

CHALUPA sdraná v skalném úžlabí, jak osamělé hnízdo jestřabí. Tři šeré sosny stojí do kola jak do svahu je vryta do pola.

Klesť na střeše a stěny slepené, a práh z té jedné sosny kořene. Z pod nízkých dveří ven se valí dým a choulí se pod hustým sukovím.

A kdo jde kolem, když se přitmaví, se u doupěte sotva zastaví, kde, na půl cesty k lesu z vesnice, se uhnízdili vlk a vlčice.

„To na dětech si člověk vyhlídá!“ vlčice stará vlku povídá, jak prázdného tu sedí u stolu a oheň z krbu šlehá v plápolu.

„Den po dni se tak v hladu vystřídá a on se dívá na své rodiče jak nevděčné a němé dobytče, jež nedbá, zda mu matka vyhladne!

Však, když se chce, se leccos popadne a nechtějí-li vzíti do díla, že bojí se té chasy z vlčince, je dosti děr do jejich ovčince.

Ne nadarmo Bůh noci posílá, a nač pak v poli sžatý leží klas, a nač pak v světě všechno má svůj čas a známou stopou chodí z lesa ven! –

Však Jíra sedí, zabrán v hloupý sen a chodí, jako nebylo by nás a hledí v svět jak tupé nevinně, a neví, Bůh na nebes výšině

jak nevděk dětí trestá nejhůře!“ – A do kouta hled matky střelí jen, kde Jíra sedí jako přimrazen. „Já hrabala proň jako pro kuře,

když malý byl, a on se vzepíná, když dím: „Tam, chlapče, dobrá příčina,“ a huhlá cos o lidech poctivých. – Já, matka tvá, ti pravím, není jich!

byť přezděli mi stokrát: vlčice, já podívám se všechněm do líce a dím, že vlků pln je celý svět a hledí jen, jak druh by druha sněd’!“

A matka divou, vlčí zornicí tam hledí do kouta, kde v plameny, jak na borové sedí lavici, se dívá Jíra jako zjevený.

„A nač tě táta střílet naučil? – když kluk jsi byl, tu jsi se nemučil pro lecjakéhos toho zajíce – leč, co k nám přišel nový myslivec

a cukrová ta jeho dívčice, tu po čertech ti nějak těžká věc vzít ručnici a zajít do lesa. Což matka! – ať si hlady poklesá,

Což pak je tobě do rodičů muk? Ty, nevděčný a zpitomělý kluk, jsi zadíval se někam v zahradu, jež zavřena ti na sto západů!“ –

A teď, jak oheň do krve si ved’, se zdálo, v koutě že ten Jíra zbled’. A beze slova s lavice se zved’ a sundal starou pušku se stěny. –

A němý vyšel přes práh světnice, odkud se lila záře měsíce přes skalnou stráň až v obzor vzdálený. „Je daleko ta panská obora,

však Jíra přec už mohl by tu být, snad někde zas se u myslivny shlíd’ – ó krásná je to v stáří podpora!“ Však starý, v němž se přece pohnul cit,

ven vyšel přes práh. Měsícový svit lil naproti se vzhůru po hoře, kde bělala se stezka k oboře. A za horou se obzor modravěl,

že, v úplňku jak proti němu stkvěl se bílý, ostrý měsícový jas, byl bys tam poznal jeden z hlavy vlas. – A v tom tam šlehnul blesk – a druhý zas!

Však, jedna rána ozvala se v ráz: jen zahučela dlouhou ozvěnou. – A starý pytlák, s tváří zděšenou, v dál upřel vlčí, vytřeštěný hled

a zachvěl se; – leč byl to jenom mžik: Vždyť myslivec už stár je tolik let a za pytláky neslídí v ten čas! – A do tváře krev vrátila se zpět,

neb od obzoru odrazil se stín a on jej znal, že byl to jeho syn. Než vešel do jizby, děl: „Bohu dík!“ – A teď se otevřela závora

a Jíra vstoup’, – však trochu vrávorá, a není div, neb Jíra byl tu hned, sotva že starý ku stolu si sed’. A Jíra pušku hodil na skobu

a těžce sed’ a měnil podobu. – Teď pravou rukou pod kazajku vjel. – Pak hodil číms do prostřed světnice: „Zde, matko, máte toho zajíce,

buď za vaše vám slova odveta... Ta cesta, matko, buď však prokleta!“ A Jíra mrtev spadl s lavice.