Vlašťovička šveholí. –
Kdo jí z lidí rozumí?
poslouchá ji kdokoli
pod střechou i na poli,
ale nikdo neumí
říci, co ta vlašťovička zpívá.
Vlašťovička zapěla:
(Děcko slouchá pod krovem.)
„Kam že bych se poděla,
kdybych letět musela
ven v lijáku takovém!“
(Poslouchá děcko, jak vlašťovka zpívá.)
Slyšela ji mláďata,
vystrčila krčky ven,
potom křídla pernatá;
matka kárá písklata:
„To dnes pro vás psotný den.“
(To jim ta vlašťovička jistě zpívá.)
„Co vás, děti, napadá?
z domu dnes; – ni na chvilku!
mokrý dvůr i zahrada,
viděla bych nerada
urousanou košilku.“
(To jim ta moudrá vlašťovička zpívá.)
„Že už máte zase hlad?
vy nemáte nikdy dost,
dnes už nevím, co vám dát,
– a teď hajdy, děti, spat!
je s vámi jen samá zlost!“
(To jim ta vlašťovička stále zpívá.)
V tom prokmitnul mrakem jas;
vlašťovička zpívá dál:
„Bude, dítky, krásný čas,
odletím a přijdu zas –
kdo by to byl předvídal,
své zlatoušky že nakrmím!“ – tak zpívá.
Vlašťovička šveholí –
matka volá k večeři,
dítě k ní se batolí;
– ať to bylo kdekoli –
nikdo děcku nevěří,
že rozumělo, vlašťovka co zpívá...