SLUNEČNÝ den, – však jako v zimě bývá: zem bílá, slunce bledé v modru nebe, půl nebes jasných, půl se v mraku skrývá; – teď zlatý pruh se zastkví na západě
a večer je; – a valinou se stmívá. V den taký, Pěvče, navštívil jsem Tebe, tvůj hrob na opuštěném Vyšehradě. Hřbitov byl tich a tisy jak by snily,
– s mrtvými spící, – po náhrobků řadě. Sníh pokryl vše a nikdo po něm nešel a ten Tvůj hrob tak bílý byl, – tak bílý! tabulka zaváta i s tím Tvým jmenem;
– však šerý tis tu hlouběj’ snětě věšel, a jak by sem nevedly lidské stopy? – Jedny jsou ženské; – žena ruku chopí přes moře let i hrob tím srdce věnem,
jímž dává vše, a vše na všechny věky. To věno s ní, jen s ní ta láska mizí. A druhé byly stopy po dítěti. Ty dvě se Tobě nikdy neodcizí;
Tvá žena, dítě vždy sem budou spěti, a její krok vždy bude tu tak měkký – A moje stopa byla stopou třetí. A byli jsme tu dlouho spolu sami.
Ty’s klidně dřímal pod tou bílou zemí; – já ptal se, ptal – Rty Tvoje byly němy. Proud slunce zplál dálnými vršinami a já si vzpomenul, jak luhem, plání
na každou českou ves a chatrč svítí, jak Ty’s je miloval po celé žití, po celé žití, vroucně, do skonání! Tak chudé, jarním obalil’s je květem
a vzrušil písní, když je skřivan v dáli a vlaštovice odletěla s létem a krvavě to pučí v žitě setém a pod krovy, jež kdys se jarem smály,
až do těch srdcí sněhy zalétaly – – Já přišel s písní svou, já chudý k Tobě! – já o slůvko si přišel ku slavíku; i ležela ta knížka na Tvém hrobě,
na srdci Tvém! – ten hrob už nebyl němý: Ty’s tiše dřímal pod tou bílou zemí, však já jsem Tvého srdce tlukot cítil. Teď rudý západ do tisu se chytil; –
západem zlatý pruh, – a už se stmívá. I šel jsem, – dole kolem nuzných domků té české chudiny, té české nouze pod královského Vyšehradu zdivem!
Tu tam již v okně světlo zahořívá; co za ním, – nevím; já jsem viděl pouze, jak rudne krev v tom každém okna zlomku! V snech přišel jsem, – jak domů, nevím ani,
jen vím, že v duši píseň bouří, zpívá, sic ozvěnou jen po slavíku tklivém, – Tvůj němý ret však dal jí požehnání!
Cookies on Poetry Cove