VIDĚNÍ.

ŠEL jsem luny za svitání v háj, zelený háj, slyšel jsem tam z nenadání hrát jak na šalmaj;

nevěřil jsem sluchu ani; tich byl celý kraj. Poslouchal jsem, šel jsem dále, odkud zněl ten hlas,

líbezněj’ a zvučněj’ stále, potom divě zas; a ten hlas jak někde v skále ozvěnou se třás’.

Hned jsem myslil: Snad to mámí lesních žen mne zpěv, už jsem lesa průlinami viděl jejich zjev

tam šerými pod skalami; ve mně stydla krev. Anebo to vyplašený zpívá noční pták,

nebo snad jen vyděšený sluch mne šálí tak? Stál jsem u té skalní stěny, nevěděl jsem jak.

V tom ta skála rudě vzplála, jak by to byl žár; nad ní bílá kaple stála, dávný, divný tvar,

nad ní dub, jako ta skála zvětralý a stár. Toho dubu každým svazem vítr třás’, či běs?

projel kostmi jako mrazem, ale nezahles’; i ten zpěv teď stichnul rázem; mrtvý byl ten les.

Šel jsem blíže, neviděná moc mne táhla tam, branka byla otevřená, ale prázdný chrám;

u krypty jen byla žena a já s ní byl sám. Polo klečí, polo leží, jako ten, kdo pad’,

že jsem od kamene s těží moh’ ji rozeznat, jenž tu mrtvých spánek střeží; – a z ní čišel chlad.

Měsíc oknem prokukoval, měsícová zář padala, já pozoroval, v kamennou jí tvář,

a její prst ukazoval v kryptu pod oltář. Mrtvé-li to, neb to žije? musil jsem jít blíž’. –

Vyskočila, dech mi pije, objala mne již; a já cítil kolem šije kamennou tu tíž.

Vzkřik’ jsem: Kletá moc to jaká volala mne sem? – Zasmála se: „Jen zpěv ptáka,“ svalila mne v zem.

„Život ptáček, který láká. Čihař smrť, – ta jsem!“