SLYŠ, vítr v listí šelestí; –
to pohádka je o štěstí:
ji sotva dechne do snětí
a už s ní v dálku odletí.
Žes osudu pad’ do rány,
co, brachu, tě to tak rmoutí?
dřív nebo pozděj’ dopadne
každého na žití pouti.
On osud jest, by vítězil,
ty člověk, abysi klesl,
a dosti jsi mu vzdoroval,
když’s rány bez nářku nesl.
Naděj seješ, stesk se rodí,
klasy rychle metají,
někdo ještě koukol hodí
na brázdu ti potají.
Někomu tě, brachu, líto,
jiným při tom do smíchu.
A co dělat? Sežni si to
sám a hezky potichu.
Tak někdy myslím na vás, veršů řádky,
z mé síně než se rozletíte v svět,
kde hovor váš as komu bude sladký,
kde na brvách se budou slzy chvět.
Zář úsměvu i smutku roušku temnou
jim ve tvář kladu stoje opodál; –
jak mnohý bude smát se, tesknit se mnou
– a v žití by mi vody nepodal!