TY písně tady dávám ti, mé dítě,
v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.
Když byla’s plna štěstí, plna zdraví
a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.
V čas, který neznal žití stránku stinnou;
ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.
Kdy byla’s jako letní slunko vřelá
a jako květ a jako děcko celá.
Kdy sestrou začala ti býti matka
a ty’s jí šveholila slova sladká.
A otec tvůj, by ku práci se sílil,
když’s v noci spala, nad tebou se chýlil.
Těch slunečných i teskných písní řadu
psal otec tvůj už v chmurném listopadu,
Když pustnul sad, strom dávno přestal kvésti
a ty jsi byla celé jeho štěstí. –
Nuž, provoď tebe píseň ta, – kde jasná,
a v žití šťastna buď, – ó šťastná, šťastná!