VĚKY jdou a mizí,
nepřehledný tém, –
mrav a řády cizí
proměňují zem.
Věky jdou, vše míjí,
změnily i nás,
ale našich šíjí
nedotknul se čas.
Tvrdy jsou a vzdorny;
spíš’ ve skále hloh,
povrch země korný
povolit by moh’.
Tak stojíme tiše,
svoji, každý kloub,
šíji stále výše
a kořeny hloub’.