V černý vlas tvé drahé hlavy
skrývám líc svou dnes,
ze světa k nám hlučné vřavy
nedoléhá hles,
z jeho bojů, jeho slávy –
jeho žal, ni ples.
V krbu zvolna oheň hoří,
v pokoj lije svit,
na zdech matné stíny tvoří
jeho rudý kmit,
záře v stín, stín v zář se noří –
kdo má zvítězit?
Na tvé dumné čelo padá
stín a záře zas,
jako v letní večer v lada
padá stín a jas,
jako v oku, když se skrádá
slza s temných řas.
Co ten úsměv značí jasný?
co zas povzdech ten?
Ó, jest blaho, – jeden krásný
v žití prosnít den!
Ó, jest muka, vědět, šťastný
že to jenom sen!
V naše dlaně Čas, jak pílí,
hodí jeden květ,
hodí květ nám stříbrobílý,
pak ho žádá zpět –
i ať srdce puká, šílí,
– dá ho naposled!
A ty ve své duši snivé
tušíš roků běh,
cítíš, pozděj’, nebo dříve,
že zbude jen vzdech;
jedno srdce zbude živé,
druhé skryje mech.
V jednom srdci divé lkání,
v druhém klid a chlad,
jedno srdce: „Na shledání,
lásko!“ – bude lkát,
druhému o lásce ani
nebude se zdát.
Nemysli! – Na tvojí tváři
chci mít dnes jen jas,
ať mi plným proudem září
v duši svět, pln krás –
v posled stín ať světlo zmaří;
– světlo má svůj čas.
Zde! – to vřelé políbení
dnes! – nač příští den?
dnešek náš a zítřek není,
štěstí hostem jen, –
a byť přišlo jenom v snění,
dnes nám stač ten sen.