Není v světě nad žitečko,
jako když se zvede,
a když Nanka Dolejšova
do mlýna s ním jede.
Ve mlejnici, na zanášce
hned to všecko jiné,
jako když ta jarní voda
na kola se vřine.
A tím kolem nezatočí
voda sebe větší,
jako Nanka mlýnskou chasou,
ba i pány mleči.
A je Nanka Dolejšova
také děvče vtipné,
sám pan otec za měřičné
do brady ji štípne.
Jen ten prášek, ošemeta,
mládku tolik práší:
místo korce každou chvíli
chytne Nanku naši.
A s tím stárkem, nevlídníkem,
bůh ví, co se děje, –
kdyby přišla o půlnoci,
ani nezakleje.