Vzpomínám na ten mlýn porostlý vínem,
kde býval jsem tak často jako klouče,
a při pohádkách u hořící louče
my děti byly jako v světě jiném.
A mlsků ve fěrtochu pajmaminém
a práška, jenž nás vázal do kotouče,
a na stárka, jenž polibkem nás mouče,
vždy říkal, svět že jest jen velkým mlýnem.
A známých mlečů, a co bylo divu,
když starý krajánek čas nešel dlouhý:
– toť pomáhal už Bohu při melivu!
A pantáty v kabátě bezposkvrnném,
jak v svátek chodil s námi podél strouhy
a říkal, že je člověk jenom zrnem.