VŠE marnost nad marnost, a vše jde v zhyn.“
Mám proto chabě skládat ruce v klín,
mám proto světem vléci se jak stín,
jak němý kámen padat do hlubin?
Květ jarní sotva vyrost’, pokosen,
a bouře sklátí věkovitý kmen, –
však žil a kvet’ a k tomu měl svůj den.
Též já mám svůj a cítím, žití dech
jak dme mi srdce, proudí v žilách všech,
jak jiskrou myšlénky mi v mozku šleh’!
A necítím-li v prsou lásku plát
k té matce zemi, nestačí-li snad
jen žít a vše, co na ní, milovat?
A byť bych na den byl tu jenom host,
či synovskou k ní nemám povinnost
a vyplnit ji, zdaž to není dost?
Vím, umru, po mne nezůstane sled,
co mi to brání slzy ukájet,
jež pláče soudruh můj tou cestou běd?
Vím, od země až k nejdálnější z hvězd
že sudba všeho tíž a smutek jest;
proč podíl svůj bych neměl družně nést?
A třeba stokrát byl mi určen zhyn
a mžik jen k žití, věčna do hodin
sáhá v tom mžiku vykonaný čin.