CHOCHOLOUŠ stýská na dvoře,
střechy jsou šedivy mrazem,
nebe je šedé oblaky,
sníh zvolna polétá na zem.
Zamženým oknem dívám se ven,
kde stojí bezlistá líska;
jde soumrak v prosincový den, –
chocholouš stýská.
Co nám zde v teplé světnici,
jsme jako v hnízdečku v peří,
vesele v kamnech praská louč
a plápolá večerní šeří;
na plotně doutná jalovec,
jablíčko na peci zpívá
a je nám tak milo a teskno přec,
jak venku se stmívá.
Stmívá se valem, jak ten sníh
se měkce na střechy sází;
to chvíle, kde se vzpomíná
těch, kteří u krbu schází,
kde vzpomíná se dávných let
a každé blažené chvíle –
chocholouš stesknul naposled,
sníh na vše padá tak bíle.