NOC lunojasná, bílá,
jak severní je den,
a tak, jakoby snila
napolo živý sen.
To velké město dřímá,
na střechách leží sníh,
křídloma obrovskýma
stín věží tmí se v nich.
Nebe je modré, siné,
hvězd úsvit jak by vlh’,
a shora na zem line
se závoj stkaný z mlh.
Po nebi měsíc pluje
a dole svit a stín
se po těch střechách snuje
a padá v ulic klín.
Jen zrak to nebe pije,
sluch neslyší tam chvit:
tam velké ticho žije,
zde na mžik mrtvý klid.
Tam ticho to je věčné,
zde na mžik od svých běd
a honby nekonečné
si oddychá ten svět.
Tam od hvězd milionů
k nám nedolétne hlas,
zde k horečnému honu
se zbudí všechno zas.
To velké město dřímá
a nikde ani zvuk,
klid rukou obra třímá
těch všechněch srdcí tluk.
Ó noci, ty jdeš k sklonu,
a brzo bude den
a s očí milionů
mrákotný strhneš sen.
A klid zas bude dítě,
jenž obrem teď je v snách
a honba začne litě
zas žití na vlnách.
A budou zase vidět,
kdo prstí je, kdo pluh,
a budou nenávidět;
– a soudit bude Bůh.