U zídky závěj sněhová
se bělá vysoko
a neví žádný, co sníh ten chladný
co vřelosti tam skrývá hluboko,
tak hluboko!
Nad zídkou vichr lípě se
rve bílém ve vlase
a zdaž to není až k nevěření,
že pokojně tak dřímá se,
tam dole dřímá se?
A v závěj socha polživá
v sloup oči obrací,
proč pod nimi se rozhřívá
ten sníh? – To neví žádný,
jen ten, kdo z něj se vzhůru potácí –
tam dole – žádný.