TO byla jako hvězdička
do pošmurného večera;
jen hvězdka drobná, maličká
však vlídná, světla plničká
a moje byla celičká,
mé slunce duše do šera.
A přiletěla do šera
a zajiskřila, zakmitla
a potom zase ulítla;
to smrt, ta němá příšera,
mi v náruč svou ji zachytla.
A noc tak tmavá, mrákotná,
tak mrákotná, tak lopotná,
když duše z štěstí procitla!
A kdyby byla k zoufání,
to marné, marné volání.