Žij mi dál v té upomínce,
žij mi dál;
dí, že mrtva jsi, mé dítě,
není pravda, osud mi tě
ještě nevyrval.
Žijem spolu jako dříve,
ve snech – ještě víc,
v každém hnutí, pomyšlení
i v tom jiných zapomnění
ty mi hledíš vstříc.
A když mi ty upomínky
v oko vykypí,
že ti závidím, se zdá mi,
jak se ti tam pod lípami
hezky, klidně spí.
Konečně je všeho boje na časy,
potom teprv, v líp těch stínu
na čerstvou až kleknou hlínu,
ať dí: „Mrtva jsi.“