KDYŽ den se schýlí k večeru
a pot si s čela stírám,
tu zavru dvéře za světem
a svůj si otevírám.
A vedle prázdné židle tvé
si sám usedám k stolu
a za chvilku to ožije
a my jsme zase spolu.
A já ti toužím, povídám,
a co by’s řekla, hádám,
a naši tichou zábavu
pak sem v ty verše vpřádám.
A já to vím, že plané jest
to všechno jenom hraní,
však něčím nutno ukrátit
si čas – až do shledání.