Kdys v plesu dětinném hodila’s v líce
přehoušel modravých květů mi vřesu;
mnohý jsem pohodil, zmařil jich více,
ty, co jsem zachoval, k hrobu ti nesu.
Uvadlé, uchřadlé, ruka se třese,
když do těch zmařených nadějí sáhne
uvadlých, uchřadlých, jako když v lese
ponejprv pozimní vítr zatáhne.
A nám jak do jara sever když vrazí
tvůj život ztracený – co po něm zbylo?
Několik vzpomínek – život je zmrazí,
na mžik ta písnička – nic než: „to bylo“.