Tak mne lidé opouštějí –
jak už málo kdy tak znějí
milé kroky o můj práh!
Jaká rada! – tak jsme sami
jen se svými vidinami
– a zas jenom lidmi... v snách!
Nevymknou se, byť i chtěli,
byť i všichni zapomněli
na mou radost, na můj žal;
a ti ze všech nejvíc milí,
kteří nejsou již, a byli,
klepou vždy – a řeknu: Dál!
Tváří nevlídných a hrdých,
rukou chladných, srdcí tvrdých,
jak jich málo vzpomínám!
Jenom jako plaché stíny
kmitnou se mi do tišiny –
odpouštím, a dál jdu sám.
A tak není chvíle teskné –
ani se mi neposteskne,
kdys že jinak bývalo.
Lidské zlo už doranilo,
a co nejlepší v kom bylo,
na vždy se mnou zůstalo!