JARO, dobo něhyplná
s tajůplným rozkvětem,
zpěv kde každá žití vlna,
každá touha poupětem.
Hledím v dál na květné nivy,
pochopit to nemohu; –
pryč, ty smutku zádumčivý,
vzhůru, duše, v oblohu!
Tam, kde skřivan písní jásá,
kde se slunce usmívá,
v nebi klid, na zemi krása,
v duši tesknost smířlivá.
Zármutek a žití bědy
tajou jako horský sníh,
táhnou jako s řeky ledy
v dál do krajů neznámých.
Celý svět ve sladké tuše
podoben je poupěti,
a s ním též má chví se duše
v lásky, světla objetí.