Tys mi ještě svitlo dnes? –
kolik ještě, kolikrát
uvidím tě z pod nebes
na stěně tam ráno plát,
mihotat se, blýskat, hrát?
Po té noci pochmurné,
po horečně bludných snech,
zase ještě pozdrav dne,
zase ještě žití dech,
z venku pozdrav krás těch všech!
Jak to svitá v duši, plá,
jak ten tupý hlod v ni ztich’,
v úsměv se ta bolest zlá
vyzořila na rtech mých,
červánkem zrud’ lící sníh!
Tam v tvé zlaté záře jas
otvírá se každý květ,
rosa schne, – zde slza s řas;
tam tvůj vzchod jak blaží zas
celý širý, boží svět!
Slyš! – to drahý krok. – Tak tich
zůstal ve tvé záři stát;
zdraví mne v paprscích tvých
úsměv drahých na lících. –
Kolik ještě, kolikrát?