JE večer mrazný, mrazivý;
teď mraky nebe zakryjí
a teď zas pablesk zářivý
na bílou padá prerii.
Měsíce pablesk zářivý
jen chvílí prorve nebesa
a na prerii zakřiví
se klikatý stín pralesa.
A na pokraji v pralese
shasíná oheň umdlený,
jen v mžik, když větrem vzedme se,
zář rudou vrhá na kmeny.
A chvilkou svane s jehličí
kus sněhu vítr do louči –
i padne, – oheň zasyčí
a dým se vschoulí v kotouči.
Zas padne louč a žhavěji
tmou šlehnou jisker záplavy
a kouřem divné vznášejí
se ku haluzím postavy.
A v klenbu když se povztyčí,
tu vzdychne haluz borová:
či zadul vítr v jehličí
či tklivý stesk to z domova?
Tak z lehounka, tak z poblízka,
tak zdušeně, tak z hluboka,
že srdci až se zastýská
a slza vstoupá do oka.
A zdá se, jak by do dáli
až nebes tíhly ku krovu,
a zdá se, jak by kývaly
tam nazpět, nazpět k domovu.
V ten rodný, drahý, dálný svět –
poslední uhel shasíná
a myšlenky jdou v let a v let
a chodec znaven usíná.