Je večer mrazný, mrazivý
a nebe mraky zavíjí,
jen časem pablesk zářivý
na bílou padá prerii.
Měsíce pablesk zářivý
jen chvílí prorve nebesa
a na prerii zakřiví
se klikatý stín pralesa.
A na pokraji v pralese
shasíná oheň umdlený,
jen v mžik, když větrem vzedme se,
zář rudou vrhá na kmeny.
A chvilkou svane s jehličí
kus sněhu vítr do louči –
dopadne – oheň zasyčí
a dým se vschoulí v kotouči.
Zas padne louč a vyplaší
z popele jisker záplavy
a kouřem divné povznáší
se ku haluzím postavy.
Ty v klenbu když se povztýčí,
povzdechne haluz borová:
či zadul vítr v jehličí
či dálný stesk to z domova?
Tak z lehounka, tak pozvoli,
tak zdušeně, tak z hluboka,
že až to v srdci zabolí
a slza vstoupá do oka.
A zdá se, jak by pomali
až nebes tíhly ku krovu
a zdá se, jak by lákaly
tam nazpět, nazpět k domovu.
V ten rodný, drahý dálný svět –
poslední uhel shasíná
a myšlenky jdou v let a v let
a chodec znaven usíná.