Je večer mrazný – mrazivý, a nebe mraky zavijí, jen pablesk časem zářivý na bílou padá prérii.
Měsíce pablesk zářivý jen někdy prorve nebesa, a na prérii zakřiví se klikatý stín pralesa.
A na pokraji v pralese shasíná oheň umdlený, jen mžik, kdy větrem vzedme se, zář rudou vrhá na kmeny.
A chvílkou svane s jehličí kus sněhu vítr do louči, dopadne – oheň zasyčí, a dým se vzchoulí v kotouči.
Zas páchne louč a vyplaší z popele jisker záplavy, a dýmem divné povznáší se ku haluzím postavy.
Ty v klenbu když se povztýčí, zavzdechne haluz borová. Či zadul vítr v jehličí, – či dálný ston to z domova? –
Tak zlehounka, tak pozvoli, tak stlumeně, tak z hluboka, že až to v srdci zabolí, a slza stoupá do oka.
A zdá se mi, že po mali až nebes stoupou ku krovu – a zdá se, jak by lákaly mne nazpět, nazpět k domovu.
Vždy dál, vždy dál přes dálný svět až k zelenému Petřínu, až myšlenky jdou s nimi v let, a hlava klesá do stínu.
A snem z Vltavy šumící cos jako ston se rozlíhá, a tmavou mi se ulicí, jen cos jak bodák zamíhá.
A snem to hučí nad drvy, a druh mi stojí u hlavy, povídá mi cos o krvi a o pomstě mi vypráví. – – –
Mou ženu v pralese mi pochovali, kde mladá haluz praská pod vývratí, kdo paprslek se slunce na vždy tratí – tam mladou mou mi pochovali ženu.
Má mladá žena v zimném hrobě dřímá, kde nad osykou sklanou vítr kvílí, a hlava moje div mi nesešílí, mně puká srdce – ona ale dřímá.
Jen ještě jednou přitisknout tě k srdci a zulíbat ty věrné oči zvolna, jen ještě dít, jak ztráta tvá mi bolna, jen na tvá ňadra se štkáním se vrci! –
Vrcholy stromů prudký vichr táhne a zahnal zpět mne zas v tu lidskou bídu; ty drahá ženo má však dřímáš v klidu, v tvůj chladný hrob dech jeho nedosáhne.
Cookies on Poetry Cove