Ta píseň Tvoje cinkla jako zvonek
kdes od kláštera v les do noční tiše,
když na mech gnóm vychází ze své skrýše
a měsíc plane v liliový stonek.
A vzduch je sytý vůní anemonek
a ptáče ve svém hnízdě jenom dýše:
nuž pijme s gnómy z květinové číše,
rosy a vůně, do dna, až v ten sklonek!
I ať se rvou! – co nám jsou tlumu chtíče!
jich žold za smích i pláč, nám stačí zlatý
ten pohár žití písní vrchovatý,
ten tichý svět, ta noc, ten měsíc bledý,
ten pel jak ve vlas padá od jehnědy
a v teplé dlani hrstka petrklíče!