V mlhavé touze a ve zlatých snech
jsem bloudil lesy a po ladech
tak lehký, tak volný, jak ve vzduchu pták;
leč v srdci, pták sladce mít nemohl tak!
Paprslek slunce pad’ v lesní chlad,
já musel se za ním vzhůru podívat
tam k nebi vysoko, kde ani mrak,
vždyť v duši mé bylo také tak!
Té písně hluboké, co táhla skrz les!
mé mhavé touhy s ní splynuly dnes,
splynuly v píseň; snů zlatý pták
s ní odlet domů, tam do oblak. –