Kraj celý byl stopen v slunečný svit, v něm dýchá role a niva, na kraji lesa, mlázím kryt, si v mechu pastucha zpívá;
zpívá si vesele, skřivánek sám nezpívá veselej’: „Ať svět se točí sem a tam pomalu, honem a v spěchu,
nám je tu krásně, hola hej! v stínu a v mechu.“– Pan rytíř – tak zpívá, – si vyjel v svět na koni bílém jak mléko;
jel obra i draka porážet ve skalách nedaleko. Obr hned utek’, jej uhlídav, drak, zlý to čaroděj,
se chechtal jen z devíti hlav, všech devět ztratil však v mále. – A rytíř vesel, hola hej, lesem jel dále.
O princezně slyšel, toť se ví zakleté kouzelnou mocí, nepoznal snu, ni úlevy, až přived’ ji zpět panu otci.
„To děcko“ – pravil, – „nevinné mi za nevěstu přej!“ Král řekl: Tak! – princezna: Ne! – vězel v tom panošík vlastně; –
rytíř si nezoufal: „Hola hej, žijte tu šťastně!“ Potom jel přímo v Svatou zem, tam brodil se v krvi a slávě;
až kdys raněna oštěpem nalezl pohana v trávě. Tam pramen tek’ a seděl mnich; děl pohan: „Vody dej!“
„Ne! pohan jsi!“– děl mnich a vzdych’; a rytíř na to: „Sto hromů! to-li tvá víra, hola hej, pojedem domů!“–
Jel přes moře a pláň i sráz půl roku, snad že rok celý, a přijel domů právě v čas, veselou svatbu tu měli:
pan bratr pobral statek i hrad; – můj šašku, teď se směj! – rytíře nechtěl nikdo znát. „Nu,“ – děl jen, – „přijel jsem pozdě;
tož oddechnem si, hola hej, pod zámkem v hvozdě.“ Tam ulehl si v stromů stín, list nad ním v slunci se třásl,
drozd zpíval v hloubi doubravin a bělouš v trávě se pásl; lučinou lítal roj zlatých včel, mrak much tu ved’ svůj rej –
„Kéž člověk tak žití rozuměl!“ vzdych’ rytíř, – „boji a slávě!“ A potom se zasmál: „Hola hej!“ a usnul v trávě. –
Kraj celý stopen v slunečný svit, v něm dýchá role a niva; na kraji lesa, mlázím kryt, si v mechu pastucha zpívá;
zpívá si vesele, skřivánek sám nezpívá veselej’: „Pan rytíř sem, pan rytíř tam, – západ je v korunách stromů;
pse, obrať stádo, hola hej, poženem domů.“
Cookies on Poetry Cove