NA obloze hvězda svítí
a já v tmavém bloudím lese;
jen když suk se pozatřese,
hvězda se mi v oko třpytí.
Dál a dále v noci hluché
ubírám se do huštiny;
dole šustí listí suché,
shora šeré suků stíny
hustší se a hustší řadou
mezi mne a hvězdu kladou.
Dál a dále; – prasklo klestí
rozestřené plachou laní.
Tak na dávné zašlé štěstí
srdcem bodne vzpomínání.
Marně však, – jen houštím kráčí
laň a klenbu nerozrazí
a ten bol, co v srdci mrazí,
a jak můra duši tlačí,
neprotrhne, nerozcelí,
co mne od mé hvězdy dělí.
A jen dále tmou a v spěchu
táhne mne to ve huštinu; – –
hvězda zhasla větví v stínu
a já hořce pláču v mechu.