Na poli dozrál klas a v sadě plod
se s prořídlého listí k zemi kloní;
jarního ptactva píseň dozněla;
bylina schne u vyschlých zřídel vod,
keř brunatí, v zem zpět se míza roní;
den krátí se a v mrazném přítmí z luk
zalehá větrem ostrý kosy zvuk.
To čas už není k písni slavičí;
květ dozrál v plod a k zrnu dozrál klas
a v duši jak když sever zafičí –
jak málo jich! – a přec až k zemi níží
tu hlavu první šedý vlas!
Ne – ne! – i na nářek již přešel čas
i vzpomínky, i slzy – vše, co tíží,
co blažilo, – to nebyl čin, to slova!
a odměřeně jen a v ráz a v ráz,
jak pokaždé by srdcem projela
tak ostře zní ta kosa sekáčova.