Paprslek hvězdný zapadnul
do tiché chýše;
byla to více zlatá nit,
to chvějná stezka spíše,
po které duše odchází
zpět do nebeské výše.
Tichounká jizba, bílý stůl,
tam stín a bělo
si hrají sem a hrají tam
přes bílé, chladné čelo;
to spíš’ byl úbělový květ,
než drobné dětské tělo.
Vedle kdos dřímá u lože;
je neodstláno;
ji bol a bdění přemohly,
jeť dokonáno!
ale té prázdné náruče,
až probudí se ráno! –