V svých prsou hledej; koutek najdeš malý
kdes v krytu nejzazším, kam světa vír
své vlny nevrhá, ni hluk svůj z dáli
a nad vchodem kde napsáno je: Mír!
Kam utéci se můžeš v těžkou chvíli
a poodechnout bezpečen a jist,
kde zášť a zloba nikdy nezranily,
kde i od vlastní viny zůstal’s čist.
Kam nevstoupila nikdy noha cizí
krom nejdražší, již dávno kryje rov,
však její stopu, ač ti v světě mizí,
zde najdeš zas a zulíbáš ji znov.
Snad nevešel’s tam dlouho; pavučiny
vchod opřádají, obav šerý drak
ti brání. – Pojednou však o skaliny
tvé celé žití tříští se co vrak.
Tvé činy prázdné, liché tvoje touhy,
tvé naděje a sny, vše bylo klam,
a marný celý žití zápas dlouhý,
a na rozvalech všeho stojíš sám.
Ó pak se rozpomeň! – kdys jinak bylo...
kde? – Ach tak dávno! – Ano, domů zpět
v své nitro zas, – v ten koutek tam, kde zbylo
vše netknuto, když vše ti zmařil svět.
Tam uchyl se a buď cos tenkrát býval,
když hlavu skládal’s matce do klínu
a znovu sni tak čistě, jak jsi sníval,
a slyš své srdce tlouci v tišinu.
To neoklame! – v sporné světa hluky
vždy stejně bije, v skepse posměšek,
mudrácké šalby, tvrdé věrouky:
jeť na věky a ony pro dnešek.
Jeť, co ti poví, balšám na tvé rány,
je věčně světlou září v žití šeř,
je kotvou tam, kde lodě stroskotány
jsou tisíců. – Slyš, neptej se – a věř!