KDYŽ v duši doléhá ti mračno těžkých dum
a slza vysýchá, a zmírňující stesk
i povzdech umírá, než dojde z prsou k rtům
a dále plane kol vše zdrcující blesk, –
co zbývá tobě dál, jak’s bouři vydán tak,
než s pevnou odvahou vstříc hledět mrákavám
a sta kde zoufá jich, v své důvěře stát sám
a přes tu žití píď v dál upírati zrak!
Neb člověk stvořen v boj jak celý země kruh
a zvíře smiřuje se s tím, co musí být,
a po těch bojích všech kdys musí přijít klid,
jejž nevezme už smrt, – jejž přeje ti sám Bůh.