Hledíme kalným zrakem lkání
na život jen co trampotu,
jak nesl by jen mrákotu
a nikdy také slunce za ní.
A vážíme jen bolest vlastní
a ne, čím jiné oblaží;
též naše vzhor šlo závaží,
když jiní byli méně šťastni.
Ba i když ti jsou od nás vzati,
kdož dražší byli nad všecky,
jest bol náš více sobecký:
vždyť želí člověk, sám že tratí.
A bude den, kde naše žití
jak z puklé hrkne nádoby,
a ztichnou naše žaloby
jak děcka pláč ve vlnobití.