ÚSMĚVŮ, úsměvů na tisíc, –
tak jaro vždycky se vrátí!
kdo chtěl by tu o žití přemýšlet,
kdo jeden úsměv mu bráti?
Úsměvů, úsměvů na tisíc
kvete a září a zvoní;
a kde že je duše tak ubohá,
že úsměv nepad’ by do ní?
Co květů na stromech, na lukách,
co včel a motýlů v letu,
každý je smavým polibkem,
jenž patří celému světu!