UKOLÉBAVKA.

HAJEJ, nynej, duško malá, co jsem měla, jsem ti dala, abys usnul syt; že to málo, ví tvá máti,

ale ona sama spáti musí s hladem jít. Drž se jich, těch prsů chudých, s tvojí matky očí rudých

divný mok tam stek’; – ne, nech být! – tam není mléka, a ta slza, co tam stéká, jest jak peluněk.

Usmíváš se, jedináčku? malý, drobný, chorý ptáčku, ty znáš také ples? a tvá matka odhání tě? –

– směj se, směj, vždyť’s také dítě jako jiné kdes! Tílko máš tak útlé, bílé a ty oči roztomilé

jak u dětí všech – jenom líčka máš tak bledá a mně ani spáti nedá ten tvůj těžký dech.

Od rána až do večera těším se, jak matka která, jen tvůj na úsměv; od rána až do večera –

a ta dílna je tak šerá, a ta mzda je krev! A jak hučí, rvou se stroje, myslím na tě, děcko moje,

až mne pojme mráz: že, jak tvou to matku drtí, tebe též až nadosmrti bude rvát to zas. –

A jak hřmí a rvou se stroje, myslím na tě, děcko moje, do budoucích dob – myslím, Bůh že bude s náma,

potom zas, – co, – nevím sama, – že je lepší hrob.