A nechme toho světa, děvče moje, pojď, sednem raděj tu si u břehu a dívat budem se, jak ve běhu vlnek se hravých lesklé honí roje.
Pojď, sedni si v tom vrby chladném stínu a budem dívat se, jak mušky tam si hrají, jak z vody žluté květy vyrůstají, jak vlašťovky se sklání nad hladinu
a budem snít – – U vody usedla si a na mne upřel zrak se usmívavý, ku vodě černé shrnuly se vlasy a uchopil je v náruč potok hravý
a houpá je jak dlouhé vodní řasy, když vodou zaplynou a v náhlém styku o kvítek na břehu se zachytily. „A budem snít – – můj hochu roztomilý,
či neslyšel jsi nikdy o vodníku, jenž po vodě si rozestírá sítě, či o rusalkách pověst neděsí tě, jež s večera leknínem hochy vábí
a mrtvé z vod je pouští na úsvitě? Že nelze být rusalkou takovou! Leč ze mne, věř, tak krutá nebyla by.“ K své přitisk’ její tvář jsem nachovou:
Milenko, chceš být básníkovou chotí? Nuž, rusalkou mu zcela takovou buď, o jaké v té báji mluveno ti. Věčně jej vábi duše krásy květem
a noř se s ním v hluboké tůně citů, kde tělo hyne – ale ve záchvitu volným se duše vzhůru nese letem, jak lesklá z vod se pnoucí bublina,
když na dně hloubi život shasíná. A vodník? – věř, ta pověst pravdu má-li, též otčím nebyl panně uchvácené: vystavěl palác čisté ze křišťáli
a snesl vše jí skvosty drahocenné co v jezer, řek se klínu ukrývaly. A palác mít v mé duše hlubině, kde šperkem vše, co v duši jasné, vřelé,
a snít i tesknit živobytí celé i radovat se v tiché tišině nevzrušen nikým v slasti ani bolu a věčně tak a věčně dlít jen spolu,
a věčně tak se okem v oko dívat a na vodách když bouře rozhoupá se, z hloubí si ňader kolébavku zpívat a kochat se v tvé duše věčné kráse –
či taký vodník ukrutným ti zdá se?
Cookies on Poetry Cove