A nechme toho světa – děvče moje, pojď, sednem raděj’ tu si u břehu a dívat budem se, jak ve běhu vlnek se hravých lesklé honí roje.
Pojď, sedni si v tom vrby chladném stínu a budem dívat se, jak rybky tam si hrají, jak z vody žluté květy vyrůstají, jak vlašťovky se sklání na hladinu.
A – budem snít – – U vody usedla si a naklonila nad hladinu hlavy: ku vodě černé shrnuly se vlasy a uchopil je v náruč potok hravý
a houpá je jak dlouhé vodní řasy, kdy po vodě plynouce v náhlém styku s květem, co na břehu, se zachytily. „A budem snít – – můj hochu roztomilý
či neslyšel jsi nikdy o vodníku, jenž po vodě své rozekládá sítě, či o rusalkách pověst neděsí tě, jež z večera leknínem hochy vábí
a mrtvé z vod je pouští na úsvitě? Že nelze být rusalkou takovou! – Leč – ze mne, věř, tak krutá nebyla by.“ K své tisk’ jsem její tváři nachovou:
Milenko, chceš být básníkovou chotí? Nuž – rusalkou mu zcela takovou buď, o jaké v pověsti mluveno ti: Věčně jej vábi duše krásy květem
a noř se s ním v hluboké tůně citů, kde tělo hyne – ale ve záchvitu volným se duše vzhůru nese letem, jak lesklá z vod se pnoucí bublina,
když na dně hloubí život shasíná. A vodník? – věř, ta pověst pravdu má-li, též otčím nebyl panně uchvácené: Vystavěl palác čisté ze křišťáli
a snesl vše jí skvosty drahocenné, co v jezer, řek se klínu ukrývaly. A palác mít v mé duše hlubině, kde šperkem city, tužby moje vřelé,
a snít a plakat živobytí celé a radovat se v tiché tišině, nevzrušen nikým v slasti ani bolu, a věčně tak a věčně dlít jen spolu
a věčně tak se okem v oko dívat, a na vodách když bouře rozhoupá se, z hloubi ti ňader kolébavku zpívat a kochat se v tvé duše stálé kráse –
či taký vodník ukrutným ti zdá se? –
Cookies on Poetry Cove