U plné, pravé sklenice
už zastala nás dennice;
než rozejdem se vesele,
ten pohár ještě, přátelé!
Však nebudem žít na věky,
snad večer není daleký
a k čemu chmury na čele,
kdo vesel pil, žil nejdéle!
Když nad námi se zamračí,
ta sklenka tady postačí
a víno, krví zardělé,
svět růžemi nám postele.
A kdo že zná, čí jará krev
tu přešla do té révy cev; –
ten brach byl z žhavé ocele!
Zde, v jeho paměť, přátelé!
Tak také my kdys budem snad
krev těm, kdo po nás přijdou, hřát
buď ze sklenky, neb z korbele. –
Ať pijou zdrávi, vesele!