Okénko zářivé,
svlačec je věnčí,
do malé komůrky
dívám se z venčí.
Venku je zimavo,
tmavo a mživo,
v komůrce světlo je,
teplo a snivo.
Lampička na stole
svítí tak mile
na svaté, na Krista
na stěně bílé.
A tam, kde do tmava
v koutku se tratí,
dvě hlavy stříbrné
pableskem zlatí.
Nad nimi se stropu
z pouka a sítí,
kývá a točí se
holoubek s niti.
Nevím, jak v chaloupce
s chlebem se daří,
ale Bůh s klidem svým
hledí z těch tváří.
Staroušek zadumán,
stařenka přede,
občas se nakloní
k té hlavě šedé.
A jak ten holoubek
stropem se kývá,
u nich as myšlenka
s myšlenkou splývá.
Staroušek pohnul se:
staruška sloku
polšeptem zapěla
od mladých roků.
A je to písnička
nějaká stará,
ale jim oběma
zní jako z jara.
Staroušek usmál se,
staruška přede:
k sobě se sklonily
ty hlavy šedé. –
A já jak dále šel,
děl jsem: „Kéž jednou
ti siví holubi
spolu se zvednou!“