Ty na obraze usmívavé dítě s tou růžnou tváří, jasně modrým okem, jak často rok již proměnil se s rokem, než zraky moje opět všimly si tě.
Ty dítě mé, jak jsme se rozloučili a po letech jak zas se shledáváme: ty usmíváš se ještě – vždy to samé, však oči mé se pláči naučily.
A srdce bolí, vzpomenu-li na to, jak tisk’ jsem rty k té desce skleněné a nyní, chvíle tato? O chladím jen své čelo zžízněné.
Můj příteli, již nejsem, čím jsem býval, již děckem ne, co bratrem tebe zvalo, po tobě hravé ručky rozpínalo, již zvadly sny, jež s tebou kdy jsem sníval,
a líto mi těch mladých, děckých let, a líto mi, že v světě žádný květ, jejž neoderval života by příval. Já sestárnul, viď, malý příteli,
a divíš se, že to tvůj kamarád? Však ze srdce ti odpouštím to rád, vždyť jiní také pozapomněli, co živi jsou a ty’s jen obraz kusý.
Leč přec-li jich a tebe vzpomenu si, tu div, že bol mi srdce nedělí. Jich, mužem dost že být mi možno není, jenž bez bolu by nes’ to zapomnění,
a tebe zas, že časů poletem mi nelze myslí ostat dítětem. Proč budí člověk z krásného se snění, proč z temnoty, jež jemu světlem září,
v ten zásvit náš, kde teprv znát co tmění a tělo musí oslábnout-li v stáří, proč duši aspoň nelze uchovat tak věčně mladou, dětinnou a svěží?
A to když bylo člověku dát s těží, proč neumírá, dokud ještě mlád, než na sny luzné sněhu napadne, než bujná mysl v ledy uchladne?
Proč člověk déle ohně duše žije a s poslední spíš jiskrou nezmírá, jež vypryskne těch temnot do čira: to života prostého poesie? –
Či náhradou života tisícletí, v němž rychleji už srdce nezabije, za jednu myšlenku, jež mozkem letí, za jeden sen, v nějž prach nám nezasáhá,
za pocit jen nezpytvaného blaha, za jeden úsměv, jednu slzu dětí? Nač popele, když jiskra v něm dohárá – či život životem, když duše stará?
Však marně, marně – všechno, všechno hyne a vše ač rád by člověk uchoval, než čeho zví, je vše, i srdce jiné. Můj příteli, já mnoho pochoval
a zbylo mi jen trpké vzpomínání toho, co bylo a co nyní je; a loďka-li se plavci rozbije, kdo zazlí mu, že hyne u zoufání? –
Slyš, dítě mé, já strpěl velmi mnoho, než stala se, čím teď je duše moje, leč neviň, jako jiní mne jen z toho, vždyť také já se nerad spouštěl ráje,
vždyť každý nerad ve propast se kácí; když ale hvězda po hvězdě se ztrácí a mraky jdou, kdo diví se, že tma je? Mé hvězdy shasly mou i jiných prací.
Šel v svět jsem hledat, co mi odlákal, přes dálné moře loďka moje hnána, do vln jsem hleděl z večera do rána; leč ptej se plavce, třeba vyplakal
si oči marnou touhou ze dne ke dnu, zda za tisíc těch perel voda slaná mu vydá stonulou tam perlu jednu? A ptej se toho, kdo se v poušť uchýlil,
zda vše nerovnal k svému životu a neviděl jen samou pustotu, třeba mu jiní děli: Ty’s se mýlil! A ptej se mne, zdaž leta mi a míle
vrátily to, co jedna vzala chvíle? – A ptej se mne, proč, co mi ještě zbývá, té choré duši nepostačí k míru? Kde jedna hvězda do noci se dívá,
tam víc jen kolem vidět ve tmu čiru. A mé kol duše, příteli, je temně a děsí mne, že temněj ještě bude. Co říkáš tomu? Usmíváš se jemně.
Nuž směj se, směj – já hledím – noc je všude a hlava klesá v závratném tom víru.
Cookies on Poetry Cove