Hučí vlny jezera
do tmavého večera.
Oj, nech sebe víc si hučí,
bouř’ v mých prsou nepřehlučí
z vln těch nikterá.
Z večera, z večera
hvězdy svítí do šera.
Oj, něch sebe víc jich svítí,
tmu v mých ňádrech neroznítí
z hvězd těch nikterá.
Z večera bezsměrá
duše klesá do šera.
Či přec někdy svit v ní splane?
Zeptej se té potrhané
hvězdy v hloubi jezera.