Spíš ve své malé kolébce –– tak líně!
Tvá matka dala běloučké ti prádlo: –
toť zrovna, jak by sněhu bylo padlo
od košilky až vrchem ku spružině.
A ty jak lístek růžový jsi v klíně
té závěje! – to z kvítka, které vadlo
po zemi touhou a pak maně skradlo
s anděla ruky se do naší síně.
Spi tiše, spi! – Ten úsměv na tvé líci:
to zdá se ti snad ještě o snech z ráje!
– ne, ne! – to mní jen otec blabolící.
Kol rtíků tvých to dumlání jak hraje!
– už vzhůru, šotku? – Nuž, zde matka jesti:
pij z prsou jejích – všechno její štěstí!