OD rána do večera sedí u klavíru
a hraje skály, přechody a trylky
a má-li prázdné od cvičení chvilky,
studuje půltóny a časomíru.
A po prstu prst druhý, pátý zvedá
a cvičí zápěstí a cvičí klouby,
a její zrak se zatím hloubí, hloubí,
– neb, co jí rozum káže, cit jí nedá –
na pultu ležícího do Chopina...
A náhle útržek zní nokturny
tak zápasící, divý, pochmurný –
zas cvičení, – a klavír skřípá, sténá.
A venku jaro je a plno kvítí
a její hlava klesá unavena; –
vždyť nemá ničehož a nemá věna
a cvičí, hraje o to živobytí...