Ty též a ze srdce jsi milovala
tou první láskou, jež se nevrátí,
tak čistá, svatá, krásou neskonalá,
že člověk rád ji žitím zaplatí. –
Ty též jsi ztratila a navždy, bez naděje,
ty též jsi přežila ten nejkrásnější sen,
já viděl v oku tvém ta slza jak se chvěje:
ten sen nebude nikdy zapomněn!
A tak jsme sešli se, tak s duší štěstí prázdnou,
u květu, jaké rostou v jeseni,
my oba sáhli po něm rukou mraznou
a ruce dotkly se v tom zachvění.
Pojď sem, já na prsa ti připnu květ ten bílý,
pojď sem, já vypláču se tvojí na hrudi,
zde šťastni spolu budem ještě chvíli,
a tam – sny zašlé – vždyť se probudí!