TY’S dechnul na prach země, řekl: „Vstaň
a choď a žij.“ – Mé srdce začlo bít,
krev do mých žil a v nervy vstoupil cit
a myšlénka mi bleskla v tmavou skráň.
Pak děl’s: „Jen stromu poznání se chraň,
sic umřeš smrtí; v prach se navrátit
zas musí prach.“ – Já zhřešil, musím jít
a zaplatit si krvavou tu daň.
Však to Jsi neřekl, do věků všech
zda prachem zůstanu se vrátě v zem,
neb tmavou nocí v nový projdu den;
– vždyť přece čím jsem žil, jen Tvůj byl dech.
Leč určil’s-li, že den se skončí dnem,
dal’s den i věčnou noc; – jsem spokojen.