TVŮJ rušit mír, nač bych to chtěl,
ty, moje růže bílá!
Ó, sni ten květinový sen,
jak’s do dneška ho snila.
Sni, jako v tichou letní noc,
svůj sen má poupě svěží,
když bílá záře měsíčná
se na lupíncích sněží.
Já, pozdní poutník, zastavil
se u tebe jen v mále, –
až den tvůj zoří zakmitne,
ty vzkvěť, – já půjdu dále.
Však budou na tě vzpomínat,
až utrhnou tě za dne
a někomu tvůj poslední
list zvadlý z ruky padne. –