Ten obraz tvůj tak němo shlíží
tam v pološeru v postel mou,
co noc se po něm zrak můj plíží,
než mdlá mi víčka spánek stíží,
co noc to bílé čelo tmou
se ke mně níží.
Co den jsem k tobě ruce spínal,
když z lože jsem se zved,
a den když v síni uhasínal,
já modlit jsem se započínal:
mne děsil ten tvůj hled, –
já modlitbu jsem skončit nedoved.
Však temnem zrak tvůj pozírá
zas blíže v oko sdřímající,
vždy blíž a blíž, až umírá
i výčitka v té drahé líci;
a ve snu snad že poznovu
mých myšlenek zas vedeš osnovu
a stíráš slzu na brvách se chvící.