Tvář jako oltář duše živé
a čelo jasné jako ráno,
a pod ním oko snivě tklivé
tak v radost, žalost odevzdáno,
jak, že to musí všechno být –
a kudy šla, tam odlétaly
vše trampoty a vešel klid;
ký div, že sobě povídali:
„Jen bůh ví, jak se na ten svět
tak krásný dostal květ!“
Jak s jabloně se květy schvějí,
jak vejde v srdce měkké pění,
jak skane slza v chvíli snění,
tak vešla láska v srdce její;
co přišlo – bůh jen nazírá;
i bylo pak to oko snivé
jak holubičky oko sivé,
když bez výčitky umírá.
A děli: „Koho bůh má rád,
ten umře mlád.“
To a žebrákova slza vřelá
je pověst její celá.