TŘÍŠŤ.

KVĚT mládí, rosou jara pokropený, se zvedá k slunné výši lístky všemi. Plod zralý tíhne už jen k syré zemi. Tvé čisté touhy a tvé dobré činy

byť lidem byly pouhé pavučiny, jež strhá první ostrý větru dech, – přec, odtržen od lidských srdcí všech, se na nich vznášej, třeba sám a sám,

v své jeseni k nebeským výšinám. Hvězd nebeských, co jest jich v šíř i v dál, jak zlatého by písku rozsypal! Tak spolu spoutány a dálny stále. –

A lidských srdcí žití na pobřeží jak mořských písků nasypáno leží. – A k srdci od srdce jest ještě dále. Sníh ještě kryje luh a doubravy,

a do mé síně, ach tak zasmušilé, se ozval ponejprv zpěv pěnkavy tak utěšeně mile. Dík, drobné ptáče! – Jak je třeba málo,

by se to lidské srdce zradovalo. Kde za tvou oddanost se tobě vrátí chlad lhostejný, ať málo tě to mučí: kdo ani vlídné slovo nemůž’ dáti

za lásku tvou, – ó jak je tebe chudší! Za nejbližšího, jejž tvé srdce zvolí, bys každou krůpěj krve cedil rád; a teprv potom cítíš, jak to bolí,

když sám ji začne brát. Tvůj nepřítel když k tobě přistoupí a dá ti ruku, beř! – a zapomeň co byl, a jenom podle toho suď,

co jest. A ten-li odvrátí se od tebe, kdo milovav, teď nenávidí tě, – ó mlč! – a v duši podle toho suď,

co byl. Jak po ztrátě se dále světem ženem, co blahých pousmání zapomenem, jež zářila nám z tváře milované!

Však horká slza, na ruku co padla nám s drahé líce, na věky jež schladla, až do hrobu tam pálit nepřestane. Trp! – Jest v tom útěcha svůj nésti kříž

a bez reptání jít své metě blíž’ po cestě trnové. Jak snadněj’ mnohem, když večer přijde, životu dáš s bohem! Jsme dítky země; život chůva jen,

jíž svěřila nás na okamžik krátký. – Je dobrá, zlá; – a jak se chýlí den a znavena nás vrací v náruč matky, my přece jen se ohlížíme zpátky.

Kdo smrti bojí se, dost netrpěl, neb dosud ještě na životě lpí; jen ten, kdo tisíc nocí v strastech bděl, v nich procítil, jak blaze těm, kdo spí.

Tak přijde smrť, co každodenní věc, jak jitro, večer, jako práce kus – a snad co přítel, který zaklepá ti na dvéře, když’s nejvíc opuštěn;

a povídá a povídá a povídá, – až zapomeneš všeho, co’s kdy trpěl.