Tři rody u nás platí jen,
to otec, syn a děd;
to náš je celý rodokmen:
kořen a strom a květ.
A naše paměť nejde dál,
ni naděj’ v příští čas,
než aby, děd co zachoval,
syn synovi dal zas.
Co bylo, může říci nám
jen u hřbitova věž;
děd zapomenut leží tam,
nás zapomenou též.
Jen někde mhavé zvěsti hles
nám slovo řekne víc:
jak prapraděd náš trpěl kdes,
jak šťasten byl, to nic.
Tak ořem, sejem, hyneme,
však pýchy dalecí –
přec starší jsme a budeme
než rody knížecí!